Vrátím se ale k dnešnímu tématu. Už 40% potravin dovážíme a kolega prezident Potravinářské komory Miroslav Toman se obává, že za pár let to může být polovina i víc. Moje otázka zní – budeme tomu trpně přihlížet a jenom konstatovat čísla? Ukažte mně jedinou vyspělou zemi s fungujícím zemědělstvím s obdobným vývojem. Taková země ve střední Evropě, v našem prostoru, neexistuje. Logicky musí následovat otázka, proč je tento stav, proč jsme dospěli tak daleko? „Výkladní skříní“, respektive učebnicovým příkladem uvedeného vývoje je vepřové maso. V roce 2003, poslední rok před vstupem do EU, jsme ho dovezli za 1,3 mld. Kč. Vloni to už bylo za 6,7 mld. Kč a zatímco naši farmáři zavírají jeden chov za druhým, němečtí farmáři se radují. Co je však alarmující a naprosto nepřijatelné, je skladba dovezeného masa. Ze 129 695 dovezených tun je plých 59 124, tedy 46%, maso méně hodnotné. „Do východoevropských zemí se vyváží především břicha, sádlo a špek, ramínka, krky, to je méně hodnotné díly“ zní pro změnu citát z odborného článku německého časopisu „Markt Analyse“ z 13. října 2007, str. 41. Pro odborníky se jedná položky celního sazebníku 02031955 a 02032955, pro laiky odřezky jatečného těla při zpracování ostatních kvalitnějších partií. Pro úplnost je třeba ještě uvést další dovozovou položku a to 10 960 tun vepřového tuku za minulý rok.

Po poslední tiskové konferenci v Brně před týdnem, kde jsme shora uvedená čísla rozvedli nastal poprask. Chci  z tohoto místa zcela jednoznačně deklarovat, že původcem a strůjcem tohoto marasmu jsou obchodní řetězce. Ony to jsou, kdo zpracovateli nadiktují cenu a ten má potom jenom dvě možnosti. Buďto se podřídí a stlačí svoje náklady, což se mu bez užití levných surovin a náhražek nepodaří a nebo skončí výrobu. To je jeho „svoboda“, bez řetězců totiž svoje zboží neprodá. Ti na konci, chovatelé, si nemohou žádnými náhražkami krmení pomoct. A tak likvidují svoje chovy. Po stovkách, za minulý rok se zabilo 56 tisíc prasnic! Kolik se zavřelo masných provozů? Čtyři, pět nebo snad víc? Co zde zbyde, pokud bude tento vývoj pokračovat, a on pokračuje, z odvětví chovu prasat do konce roku? Tomu budeme přihlížet a mlčet? To po nás nikdo nemůže chtít.

Takto tedy vidí problém Agrární komora. Přestaňme si hrát na schovávanou, začněme nazývat věci pravými jmény a hlavně – zastavme tento vývoj! Bez pojmenování problému však neuděláme nic. Věci zašly příliš daleko a ustupovat už není kam.

Jan Veleba