Situace na našem obilním trhu se mění a zemědělci by si už neměli nechat vnutit podobně mizerné výkupní ceny jako po loňských žních. Laťku by – stejně jak jinde běžné – měla nastavit intervenční záchranná síť. V tom se zástupci Odbytového a hospodářského družstva Pardubice, které patří mezi nejlépe fungující v obchodování s rostlinnými komoditami, jistě shodnou s pěstiteli z celé republiky.

Letošní sklizeň obilí a řepky nebude podle všech očekávání patřit mezi rekordní. Obchodníci předem o konkrétních výkupních cenách nechtějí příliš mluvit, zatímco pěstitelé jako prodávající mají svou představu. A věří, že jejich slovo bude mít při jednáních s odběrateli větší váhu, než tomu bylo dosud.
Dopravní náklady i v opačném směru
„U řepky je reálná cena ve žních 7200 korun za tunu, odpovídá trendům na burze Matif. U potravinářské pšenice by startovací cena mohla být 3300 korun za tunu, určitě není přehnaná, v některých letech byla vyšší,“ konstatuje předseda OHD Pardubice František Mikan. Nesouhlasí s tradičním argumentem obchodníků, že výše tuzemských cen souvisí s dopravními náklady. „Když řepky tady bude vzhledem k rozšiřující se výrobě metylesteru nedostatek, budou si ji muset zpracovatelé dovézt a za cenu, k níž si budou muset připočítat náklady na dopravu – tedy 700 až 1000 korun na tunu, na kolik ji vyčíslují obchodníci,“ poznamenal Mikan, který je předsedou ZOD Stolany na Chrudimsku. Obilí podnik pěstuje zhruba na 450 hektarech a řepku na 150 hektarech.
Podle člena představenstva pardubického odbytového družstva Václava Cincibuse by stačilo, kdyby správně fungoval intervenční nákup a udával úroveň výkupních cen. „Takhle dotace, které dostáváme, a slyšíme, že mají vyrovnávat nižší cenu, odešly v podstatě k našim odběratelům,“ říká. Navíc připomíná, že dotace jsou konstantní na rozdíl od produkce, a když je nižší sklizeň, tak by logicky měla stoupnout cena.
„Pro německého sedláka je intervenční nákup ta nejhorší varianta prodeje obilí, pro nás naopak ta nejlepší,“ porovnává Jan Sochor z rodinné farmy v Dolanech, která je členem OHD Pardubice od jeho začátků v roce 2000.
Zatím nakupuje polský lihovar
„Zemědělci by měli prodávat za svou cenu, ne za každou cenu. Z vlastní zkušenosti vím, že to jde,“ říká Václav Cincibus. Je ředitelem ZD Chýšť na Pardubicku, které ročně vyprodukuje obilí, s nímž naplní 700 až 800 vagonů, řepku sklízí zhruba ze 400 hektarů. „Kdo může úrodu uskladnit a udrží ji v určité kvalitě, tak ji prodá za cenu, o niž si řekne,“ tvrdí ředitel podniku s vlastními skladovacími kapacitami. „Sladovnický ječmen a nejkvalitnější pšenici jsme dodali na intervenční nákup, ostatní pšenici a řepku jsme prodali na jaře. Významným odběratelem našeho obilí je dnes biolihovar v Polsku, který platí slušné ceny. Až také tady bude několik takových lihovarů, bude to znát i na poptávce po obilí. Ukazuje se to už nyní,“ pozoruje inženýr Cincibus.
Stálý odbyt obilí pro výrobu bioetanolu má svým členům zajistit samotné OHD Pardubice. Spolu s investorem – EVČ Pardubice – pokračuje v přípravách na výstavbu lihovaru v areálu opatovické elektrárny. „Běží projekční práce, stavební řízení. Doufáme, že záměr uskutečníme. Jde o velkou investici a potřebujeme znát legislativní podmínky, ale rozhodnutí se neustále odkládá,“ kritizují zástupci odbytového družstva. Je jim jasné, že lihovar kvůli přešlapávání státu u biopaliv nerozjedou v příštím roce, jak předpokládali, ale nejdříve v roce 2008.
Omezené čekání na cenu
Mít vlastní skladování je výhra, kterou zatím OHD Pardubice nemá. To by se mělo změnit spolu s výstavbou lihovaru, vedle kterého má vyrůst sklad na 20 tisíc tun obilí. Společně s východočeskou divizí družstva Mlecoop soustředí pro výrobu biolihu 40 tisíc tun obilí, zatím zajištěných smlouvou o smlouvě budoucí se členy.
Pro sklizeň od členů, kteří sami nemají možnost ji doma uskladnit, prozatím odbytové družstvo pronajímá skladovací prostory, většinou si tuto službu objednává u výkupních podniků. Díky komoditním úvěrům, které banka odbytovému družstvu podle předsedy bez problémů poskytuje, dostanou členové za obilí zaplaceno brzy po sklizni a družstvo může čekat na cenu. „Když si ale spočítáme úroky bance a poplatky za skladování výkupu, pak se ani nevyplácí ho dlouho držet. Sklad u lihovaru by nám hodně pomohl,“ slibuje si František Mikan.
Kdo může, investuje do skladů
Do pořizování nebo zlepšování skladů investují i přímo pěstitelé. Jan Sochor jmenuje několik soukromých zemědělců ze svého okolí, kteří už nechtějí být odkázáni na jedinou možnost prodávat úrodu hned od kombajnu za nejhorší ceny. „Na naší farmě se taky snažíme rozšířit skladovací prostory, od letoška budeme moci uskladnit až 200 tun obilí navíc. Původně jsme si nechali připravit projekt, ale nabídka na vybudování kapacity na 150 tun za více než milion korun je pro nás neúnosná. Tak stavíme svépomocí, nebude to takový luxus, ale sklad vyjde na 150 tisíc korun a přitom kapacita bude vyšší,“ představil Jan Sochor schůdnější cestu pro rodinnou farmu, která obilí pěstuje asi na 150 hektarech a řepku na 80 hektarech.
ZD Chýšť podalo žádost o dotaci z operačního programu. „Sklady sice máme, ale plánujeme na příští rok rekonstrukci spolu s dostavbou další kapacity,“ říká ředitel. Obrovský zájem o tuto podporu, když pro všechny je vyčleněných zhruba 350 milionů korun, mu ubírá naději, že s projektem uspějí.
Vstupy jako další výhoda
Odbytové a hospodářské družstvo Pardubice zajišťuje svým členům vstupy – hnojiva, agrochemikálie, naftu, osiva – za výhodnější ceny, než kdyby si je každý nakupoval sám. Dodávky vstupů pak prvovýrobci uhradí úrodou. „Pro nás je to mnohem lepší řešení než zelený úvěr od výkupu,“ zdůraznil Jan Sochor. František Mikan doplňuje: „Vstupy bychom tak výhodně jako samotný podnik nenakoupili a ani bychom zřejmě nesehnali takové odběratele, s jakými spolupracuje odbytové družstvo.“
Ročně OHD Pardubice zobchoduje kolem 12 tisíc tun řepky a 45 tisíc tun obilí. Vloni prodalo část zboží na intervenci. „V ZZN pro naše obilí vyčlenili samostatnou buňku a hned v listopadu jsme ho přihlásili Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu jako loco nabídku. Fond sice neplatí nejdříve, ale obchod je to jistý,“ oceňují zástupci pardubického družstva.
To by se také mělo stát členem národního obilnářského družstva. Názory na jeho utváření jsou však různé. Fungující regionální sdružení, jako je to pardubické, si myslí, že družstvo družstev by mělo vznikat odspoda. Nejprve musí být prvovýrobci ochotni se sdružit, jejich organizace budou obchodovat a zastřeší je národní družstvo.