KIS Ústecký kraj
Projekt Krajského informačního střediska pro rozvoj zemědělství a venkova Ústeckého kraje vznikl za podpory MZe ČR

Potřebujeme potravinovou soběstačnost?

03/04/12
viz. zdroj

Zdroj: AK ČR

 

V souvislosti s nedostatkem vajec na českém trhu se znovu začíná diskutovat o potravinové soběstačnosti naší země. Mohlo by se zdát, že tato zkušenost bude ponaučením i pro naše vládní činitele, kteří potravinovou soběstačnost stále bagatelizují. To, že se k naší potravinové soběstačnosti v této době negativně vyjádří i resortní ministr, je v Evropě ojedinělé.

 

(Poznámka: autorka článku poukazuje na Slovo ministra Petra Bendla v předposledním týdeníku Zemědělec) .V naší zemi však nikoliv. I v padesátých letech byl u nás preferován především průmysl. Následný úpadek zemědělství v počátcích kolektivizace způsobil, že jsme museli potraviny dovážet. Teprve po několika letech nastalo vystřízlivění a do zemědělství museli nastoupit všichni, kteří měli zemědělský původ.

Psal se rok 1960 a týkalo se to i mne. Bylo nás na zemědělském učilišti šest tříd prvních ročníků na „hnojárně“, jak se v té době s despektem říkalo všem druhům zemědělských škol. Následně došlo k silné podpoře zemědělství, finanční a morální. Zemědělské školy se staly školami výběrovými a hlásily se na ně i pražské děti, které znaly venkov z výletů a byly doma chovateli maximálně křečka v akváriu. Přesto se mnoho z nich po letech praxe stali dobří zemědělští odborníci.

Samozřejmě, že vše nebylo v v zemědělství v té době ideální. Přesto nikdo nemůže upřít to, že naše zemědělství bylo na dobré úrovni a lidé na venkově se měli dobře. I v té době jsme byli vývozci kvalitních potravin do zahraničí, například „Pražská šunka“ byla významným vývozním artiklem do západních zemí, včetně USA. Normy na kvalitu zemědělských produktů jsme měli v mnohém přísnější než naši sousedé na západ od nás. Minulému režimu trvalo přes deset let, než jeho představitelé pochopili význam potravinové soběstačnosti a českého zemědělství. Bláhově jsem se domnívala, že našim vládám po roce 1990 bude stačit k pochopení téhož zhruba stejné období.

Jsme zvláštní národ. Hledáme stále vlastní cestu místo toho, abychom se poučili u sousedů, na západ od našich hranic. Ti na rozdíl od nás vyrábí potravin čím dál tím více. Nikoli proto, že by to lépe uměli. Mají od svých vlád větší podporu. Měla jsem možnost nahlédnout do materiálu o podporách v některých zemích Evropské unie – o podporách poskytovaných farmářům a jejich odbytovým organizacím, podporách zpracovatelů a jejich odbytových organizací, a to z národních zdrojů. Kromě dotací, kterých dostávají daleko víc než my v rámci společné zemědělské politiky EU. Jsou to věci nevídané. Pochopila jsem, proč mají potraviny cenově dostupné, které vozí k nám. Politici ve vyspělých zemích vědí, proč to dělají.

Potravinová soběstačnost není nesmysl. Práce v zemědělství přináší pracovní příležitosti zejména na venkově a finanční zdroje do státního rozpočtu. Domácí trh není vystaven tolik cenovým výkyvům a jsou lépe chráněny peněženky spotřebitelů. Naši politici nepřemýšlí nad tím, jak jsme zranitelní. Sebemenší problém vyvolá nárůst cen. A totéž se týká kvality potravin. Čilí obchodníci nakupují v zahraničí potraviny především podle ceny. A tím občas konzumujeme to, čeho se zahraniční výrobci potřebují rychle zbavit. Nárůstem dovozů nakupujeme v obchodní síti zboží ze zahraničí, a tak vlastně přispíváme do státní kasy tam, odkud k nám přicestovalo.

V naší zemi se má v zemědělství nejlépe ten, kdo vyrábí minimálně nebo jen ekologickou trávu. Nejhůře ten, kdo se zabývá živočišnou výrobou a zásobuje surovinami náš zpracovatelský průmysl. Postupně ubývá těch , kteří se v dětství dívali z okna světnice na hnojiště tak, jak je to běžné třeba v Rakousku nebo Bavorsku i dnes.. Dříve nebyl hnůj a močůvka nebezpečný odpad, ale ceněný materiál pro zúrodnění polí. Dnes přibývá vesničanů, kterým vadí ráno kokrhání kohouta u souseda a stěžují si na pasoucí se krávy za plotem zahrady.

Možná i ti, kteří stále chtějí hospodařit, časem pochopí strategii našich vládních představitelů Pozemky zatravní, na tři měsíce si pořídí dvě krávy na deset hektarů a budou brát slušné dotace. V zimě si pak po takové namáhavé práci mohou odpočinout. Budou jistě i v budoucnu dotačně podporováni, za udržování pozemků pro případ potřeby v nouzi.
Od jisté doby si některé články ukládám. Pro vnoučata, aby si je přečetli, až budou dospělí a začnou se zajímat o to, cože jsme jim to připravili.

Jarmila Vlasáková
ředitelka OAK Pardubice