Rozdíl je jenom v tom, že dnes jsou žně koncertem moderní techniky a minutové organizace práce, kdežto dříve to byla záležitost celého venkova a příbuzných z měst. Kdo měl ruce a nohy, ten pomáhal.

Letošní žně, které skončily před půldruhým měsícem, dopadly velmi dobře. Byl vysoký výnos a relativně dobré ceny. První polovině sklizně sice nepřálo počasí, často pršelo, ale druhá půlka byla i co do počasí výborná.

Dobré výnosy letos nejsou jenom u obilí. dobré výnosy vykazují bramboráři, chmelaři, velmi nadějná je cukrovka a kukuřice. Letošní rok je zkrátka požehnaný.

Konkrétní čísla sklizně obilovin a řepky ve srovnání s minulým rokem jsou následující:

* ostatní obiloviny

I laika napadne při pohledu na nárůst produkce obilí nerudovská otázka – kam s ním? A zde jsme u základního problému české agrární soustavy. Je nevyvážená, prim hraje produkce rostlinná a stále menší váhu a objem má výroba živočišná. Přesně naopak jak by to mělo být.

Zatímco rostlinná výroba je tu od toho, aby vyráběla suroviny pro živočišnou produkci a pro zpracovatelský průmysl, ve stále větším objemu její produkce nenachází doma užití a musí se vyvézt. V případě obilí jsme před vstupem do EU vyváželi ročně 1 mil. tun, vloni to už bylo 2,5 mil. tun a letos odhaduji, že vyvezeme už plné 3 miliony tun.

Proč se tak dějě? Jednoduše proto, že snižujeme stavy chovaných hospodářských zvířat – nejvíce monogastrů (viz tabulka níže), snižujeme výrobu surovin pro zpracovatelský průmysl a ve stále větší míře dovážíme potraviny.

Na polích se pozvolna mění struktura pěstovaných plodin ve prospěch obilí a řepky. Když srovnám procentické zastoupení pěstovaných polních plodin v osevním postupu roku 2010 s dobou počátku transformace českého zemědělství, tedy rokem 1993 je výsledek naznačeného procesu víc než zřejmý:

Letošní sklizeň se tedy opravdu vydařila, ale uvedený vývoj není dobrý. Zemědělství, jehož základem je půdy je obor, kde rok, dva, pět nic neznamená. Je totiž otázka, jaké budou sklizně za deset, dvacet let. Redukce stavů hospodářských zvířat přináší snížení objemu přísunu organické hmoty do půdy, která má vliv na obsah humusu a na úrodnost půdy. Zejména to platí pro skot, jehož se v první polovině devadesátých let  u nás chovalo 2,5 mil. ks skotu, v roce 2000 už jenom 1,6 mil. ks, vloni už to bylo jenom 1,3 mil. ks. Proto ten dramatický pokles pícnin. Těch zmizelo z našich polí ve sledovaném období 550 tisíc hektarů!

Osevní postup a pravidelné střídání plodin na jednotlivých honech by měl být zárukou dobré kondice půdy a její úrodnosti. Tedy jenom v případě, že se jedná o vyvážené osevní postupy. Takové však v současné době má  už jenom velmi málo farem či firem. V krajině už to vidí každý laik. Jsou oblasti, například jižní Morava, kde desítky kilometrů neuvidíte pole vojtěšky nebo jetele či jetelotrávy, protože tam zmizel skot. Jenom obilí, obilí, řepku, kukuřici a slunečnici. Mimo Vysočiny a jižních Čech jsou celé regiony bez dobytka a statisíce hektarů se změnily v monokultury zmíněného obilí, řepky a kukuřice.

Takže opakuji, české zemědělství se mění ve výrobce surovin, které vyváží a dováží z nich vyrobené potraviny. Tento proces se výrazně zrychlil po našem vstupu do EU v dubnu 2004. Když si vezmeme na pomoc statistická čísla, je výsledek následující:

Snad ještě ilustrující poznámku k prasatům. V r. 2004 se u nás porazilo 4,085 milionu kusů prasat, vloni už o milion a padesát tisíc méně a letos to bude už pod 3 miliony.

Toto je tedy generální problém českého zemědělství a českého potravinářského průmyslu, neboť jak stále zdůrazňuji, každá strana má svoji peněženku, ale nádoby jsou spojité. Vysvětlit a definovat vzniklý problém není až tak složité, čísla jsou jasná. Horší je ale ho řešit a nebo alespoň tento trend zastavit.

Zastavit a oživit naši zemědělskou a potravinářskou výrobu znamená najít náhradní, chcete-li nová odbytiště. Ta leží pro nás jenom na východě. Nejenom v Rusku a v zemích bývalého Sovětského svazu, ale i v takové Číně. Dám příklad – Čínu čeká úkol vyřešit prudce rostoucí spotřebu masa, která je průvodním jevem trvalého výrazného hospodářského růstu. Nejslabším článkem v tomto oboru je maso hovězí, čili chov skotu. V současné době Čína dováží inseminační dávky, během několika let to budou i živá zvířata. Drtivou většinu tvoří strakaté plemeno s kombinovanou užitkovostí. Pokud se týká Evropy, tak dováží z Německa a Rakouska, certifikaci má udělenou 19 inseminačních stanic. Naše chovy červenostrakatého plemene jsou naprosto konkurenceschopné, dokonce mají výhodu ve svých koncentracích. Kdo však není konkurenceschopný jsou naši politici. K prosazení se na čínském trhu je potřeba jejich podpora. Jsou potřeba mezivládní smlouvy, které tyto obchody umožní. Naše poslední, kterou se podařilo uzavřít byla za ministra Mládka a už není funkční. Zato pan premiér Fišer přijal Dalajlámu, což nám opravdu „pomohlo“. To je malý příklad toho, jaké dopady má naše politická nestabilita, rychle se střídající ministři a premiéři s nezájmem o skutečné řešení ekonomiky této země. Tedy mimo škrtů. Ale abych nebyl tak pesimistický. Vrátil jsem se před několika dny z mise z Číny, kterou vedl prezident Evropské unie strakatého skotu doc. Josef Kučera a základní práce pro budoucí obchody českých chovatelů jsou položeny. Teď žádáme ministra zemědělství, aby tomu dala oficiální punc česká vláda. Snad se to podaří a snad uděláme něco pro to, abychom vyráběli i bez bruselských dotací. Dal jsem příklad Číny, kde jsou velké a trvalé možnosti odbytu. Další možnosti jsou v Rusku a zemích bývalého Sovětského svazu. Sečteno a podtrženo první naší možností je výroba a export do těchto zemí za podpory českých politiků.

Druhou možností je zaměstnat hektary půdy, z nichž jsme byli vytlačeni z potravinové produkce jiným způsobem. Jedná se o výměru minimálně 600 tis. ha a je třeba je zapojit do energetické bilance státu. To znamená do výroby surovin pro obnovitelné zdroje energie, z nichž pro zemědělce nejsmysluplnější je výroba elektřiny z bioplynu, tedy bioplynové stanice (BPS). Tímto směrem jdou zemědělci sousedního Rakouska a Německa za mohutné podpory tamních vlád. U nás byla zpočátku podpora také, pak ovšem zasáhli kmotři z energetické lobby a situace je jiná. Vypsaná podpora z Programu rozvoje venkova byla zrušena. Jediným argumentem bylo, že prý hrozí nekontrolovatelný boom BPS, podobný jako u solárních elektráren. Proto udělala Agrární komora v rámci celé ČR, okres po okresu, průzkum rezervace připojení budoucích stanic a odhad, které z nich reálně mohou být uvedeny do provozu. Bez půdy to například nejde. Náš kvalifikovaný odhad je, že na konci roku 2013 by měl být instalovaný elektrický výkon BPS 252 MW, přičemž směrné číslo z vládou schváleného a Bruselem notifikovaného Národního plánu rozvoje obnovitelných zdrojů energie udává 253 MW. Jedeme tedy podle plánu. Zastavení podpory se událo po sdělení ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka, který představil číslo 454 MW. Při průzkumu rezervace připojení jsme zjistili, že do rezervace jsou započítány i BPS, které jsou v provozu. Zjistili jsme, že v rezervaci jsou hypotetické BPS, které mají instalovaný výkon několik megawatt a ani hektar půdy atd. Takto pracuje vláda ČR, taková ke svému rozhodování využívá čísla…

Je mně vyčítáno, že bojujeme jenom za malou skupinu BPS. Ono ale jde o věc zcela zásadní a jde o všechny. Jak už jsem naznačil na začátku svého článku, je třeba vrátit do naší agrární soustavy rovnováhu. Je třeba snížit pěstování obilí a řepky a vrátit do krajiny zelené plochy, pícniny. Kvůli udržení půdní úrodnosti a kvůli zastavení vodní eroze. A právě bioplynové stanice, jejichž „potravou“ biomasa vedle odpadů ze živočišné výroby je, jsou zřejmě jediným účinným řešením. Nevím, co je na tom tak nepochopitelného a nechápu zběsilé útoky v tomto směru. Ještě snad poznamenám, že při splnění podmínky využití 50% odpadního tepla je výrobní cena elektřiny z BPS cca 2 Kč/kWh. Šestkrát nižší než u solárních elektráren.

Závěrem svého článku, bych chtěl zrekapitulovat:

• úroda byla letos opravdu dobrá, ale směr, kterým se ubírá české zemědělství má své limity a je ho třeba korigovat  
• je třeba, aby čeští politici pracovali zodpovědně a kvalifikovaně a odváděli práci pro nás a vytvářeli nám podmínky, abychom byli konkurenceschopní
• primární sektor, zemědělství a zpracovatelský sektor, potravinářství jsou spojité nádoby a je v zájmu obou, aby se dosavadní vývoj, jehož výsledným projevem je rostoucí dovoz potravin zastavil

Uvědomme si tato prostá a jasná fakta a chovejme se podle toho. Jedině tak máme šanci. Pokud to neuděláme, pak tuto šanci za nás využije někdo jiný.

Autor článku: Ing. Jan Veleba, prezident Agrární komory ČR

Potravinářská Revue č. 6/2011 – datum vydání 11. 10. 2011
Pracovní název článku: "Letošní sklizeň se vydařila"

Tel.: 296 374 656, 602 315 170
agral@agral.cz
www.agral.cz