V jednom takovém článku jsem se nedávno dozvěděl, že komunisté vše rozvrátili a až na produkci a odbyt vína je dnes v našem agropotravinářském sektoru vše špatně. Čeští zemědělci, respektive bývalé „kolchozy“ berou nehorázné podpory, o které odírají poplatníky daní, umí jen osít plochy obilím a řepkou a ty pak brázdí těžkou technikou. Naši zemědělci údajně nejsou evropsky konkurenceschopní a do toho ještě nyní chtějí podpory na bioplynové stanice a garantovanou cenu elektřiny. Ano, každý je u piva odborníkem na sestavu fotbalového týmu, tohle je ale o něčem jiném, daleko vážnějším. Jde o ve světě velmi vážené práci zemědělců a potravinářů, jejich snaze obstát v konkurenci, která postrádá rovná pravidla. Osočovat tuto nemalou skupinu pracovitých a vzdělaných lidí může proto jen primitiv nebo lobbista za zájmy šéfů jiné skupiny, která se bojí o své příští zakázky.

Osobně znám řadu lidí z praxe – zástupců soukromých zemědělců, středních i velkých podniků, rodinných farem, ale i obchodních společností. Znám nejen šikovné vinaře, ale také zelináře, ovocnáře, chmelaře, chovatele dojeného a masného skotu, drůbeže i prasat. Znám řadu úspěšných řezníků, pekařů, mlékařů, majitelů a provozovatelů restaurací i penzionů, dodavatelů techniky a technologií. Vím o jejich rozvoji a úspěchu, o vytváření a udržování pracovních míst, o práci pro obec a krajinu, ale také o tlacích, kterým jsou neustále vystaveni nejen kvůli nerovným dotacím v rámci pseudojednotné Evropské unii, ale také díky byrokracii, nejistotě podnikání a podobně.

S většinou z nich se taky na základní potřebě českého i evropského zemědělství shodnu. Zásadně jde o stejné podmínky v celé Evropské unii – není totiž pravdou, že dotace a podnikatelské prostředí máme stejné. EU-15 si pro sebe hýčká řadu výhod, a tak je průměrná úroveň podpor u nás asi o 40 % nižší než v sousedním Rakousku či Německu. Náš vyčerpaný státní rozpočet neumožňuje výrazněji posílit, natož pak dorovnat národní podpory, vyplácené například v Nizozemsku, Belgii nebo Francii. To se to pak naší konkurenci dováží na český trh, s poukázáním na tom, jak to zde vlastně neumíme … Za podmínek rovného trhu bych chápal útoky na naši neschopnost. Ale v tomto případě je to spíše podraz. A otázka samotných dotací? Když nebudou v žádné zemi, beru to jako rovný boj, zříci se jich dobrovolně však je sebevražda.

I z výše uvedených důvodů klesá počet hospodářských zvířat a přitom zároveň rostou požadavky na skladování a využití odpadů. Jsou to však problémy, které lze dobře řešit. Proto si stojím za názorem, že produkci, která není uplatnitelná v potravinářství, je lépe zužitkovat formou obnovitelných zdrojů energie, než nechat pole ladem či seno zetlít. Stejně tak přeměna odpadů v energie. A že nad obnovitelnými zdroji leží stín pochybností není způsobeno zemědělci, ale politickými hrami a byznysem okolo fotovoltaiky.

Asi přece jen ale mají naši zemědělci jednu chybu, ale vidím ji úplně jinde než autor článku, na který reaguji. Zatím totiž mají stále dost optimismu a vůle, aby i nadále měli ambice pečovat o naši krajinu, vyrábět potraviny pro naše spotřebitele, udržovat pracovní místa a život na venkově, odvádět státu daně. Někteří již rezignovali, avšak mnozí odhodlaně pokračují navzdory všem křížům u cesty, klackům hozeným pod nohy a přezíravosti české vlády, která zemědělcům nefandí. Prokazuje to řadou opatření, novel a změn v prohlášeních, na něž reagovali zemědělci svými dlouhodobými podnikatelskými záměry, aniž chápou, proč to platilo včera a dnes je tomu přesně naopak.

Jiří Felčárek
Agrární komora ČR