KIS Ústecký kraj
Projekt Krajského informačního střediska pro rozvoj zemědělství a venkova Ústeckého kraje vznikl za podpory Ministerstva zemědělství

Peripetie českého zemědělství

26/05/11
viz. zdroj

Zdroj: AK ČR

Historie je vždy zajímavá a bývá i poučná. Pokud jde o zemědělství, tak malý výlet do počátků dvacátého století nejenže neuškodí, ale určitě zaujme. Vraťme se proto zpátky před rok 1918, kdy byly vzorem hospodaření šlechtické statky. Důležitým mezníkem bylo zrušení poddanství a hlavně roboty v roce 1848 za náhradu.

 

Tyto náhrady sloužily především k modernizaci šlechtických velkostatků zejména zaváděním moderních strojů, intenzifikovala se výroba omezením úhorů, rostly plochy průmyslových plodin a rozšiřoval se chov hospodářských zvířat. V malých hospodářstvích, která byla zatížena platbou za zrušení povinnosti roboty, tato modernizace nastoupila mnohem později. Jednalo se téměř o 15 % zemědělské půdy – tehdy bylo 82 % hospodářství o velikosti do pěti hektarů. Již tehdy vznikala odbytová, zásobovací a peněžní družstva.

V meziválečném období od roku 1919 do roku 1938 se úvěrová a záložní, odbytová i zpracovatelská družstva stala postupně hybnou silou českého zemědělství. Družstva se seskupovala do svazů, které vytvořily celostátní sítě s vrcholovými orgány. Peníze z tisíců místních družstev a svazů pak umožnily investovat do podniků zahraničního obchodu, potravinářských a zpracovatelských průmyslových podniků, ale i do zbrojního průmyslu, chemické a hutní výroby a podobně. Díky soustředění kapitálu a jeho diverzifikaci se v této době stalo zemědělství jedním z nejmocnějších odvětví.

Ve válečném období od roku 1939 – do roku 1945 byla německými okupanty družstva likvidována a jejich majetek byl zabavován. Byly zřízeny tržní svazy podle oborové příslušnosti, přes které Němci kontrolovali výrobu i obchod pro zásobování armády. Každý rolník měl stanovenou povinnou dodávku státu a mohl si ponechat jen nejnutnější.

V poválečném období od roku 1945 do roku 1948 nastal další rozmach zemědělského družstevnictví.

Prakticky vždy však šlo o družstevnictví mimo výrobních družstev až na 28 s výměrou 41 500 ha. Vznikly na rozparcelovaných statcích v pozemkové reformě i sloučením rolnických hospodářství jako předobraz budoucích Jednotných zemědělských družstev (JZD).

 

Období socialistického hospodaření v letech 1949–1989


Postupně byla rušena a znárodňována odbytová, výrobní, obchodní, strojní, finanční a jiná družstva. Jejich úlohu převzaly státní podniky. Začala násilná kolektivizace.

Na zemědělské půdě zejména vystěhovaných Němců v pohraničních oblastech vznikaly státní statky. Rolníci se sdružovali do Jednotných zemědělských družstev. Nebyla přitom v mnoha případech dodržována zásada dobrovolnosti, docházelo k vystěhováním rodin, věznění a dalším perzekucím.

Byla zakládána družstva čtyř typů od společného využívání potahů a strojů až po společnou rostlinnou a živočišnou výrobu. Ve všech typech byl zemědělec stále majitelem půdy, i když za její užívání nebyla vyplácena náhrada a nemohl s ní volně nakládat.

Období konsolidace JZD probíhalo zhruba do roku 1960. Prvá JZD se potýkala s neskonalými potížemi, zejména s nedostatkem znalostí k řízení větších celků, nedostatkem mechanizace a finančních prostředků vůbec. Prostřednictvím nízkých státních výkupních cen byly ze zemědělství odčerpávány prostředky pro budování průmyslu. Období slučování JZD od začátku šedesátých let si vyžádalo využití moderní techniky a průmyslové technologie i v živočišné výrobě.

Jestliže v roce 1949 existovalo 29 zemědělských výrobních družstev s průměrnou výměrou 251 ha, v roce 1959 to bylo 12 560 s průměrnou výměrou 382 ha zemědělské půdy. Od té doby počet JZD slučováním rychle ubýval a prudce rostla jejich průměrná výměra. Zhruba za deset let klesl počet družstev téměř na polovinu, ale průměrná výměra se skoro ztrojnásobila. Za dalších deset let v roce 1989 bylo již jen 1660 JZD s průměrnou výměrou témě 2600 ha. Průměrná výměra tedy za dvacet let narostla téměř sedmkrát.

 

Další sdružování v sedmdesátých a osmdesátých létech

V sedmdesátých létech dále rostla koncentrace především vytvářením kooperačních sdružení a kooperačních odvodů o výměře 15–30 tisíc hektarů. To umožňovalo podnikovou specializaci, uplatnění nejmodernějších technologií i v živočišné výrobě. Zakládaly se také nové společné specializované agrochemické podniky, společné podniky pro zemědělskou výstavbu. Velmi se v družstvech rozšířila přidružená výroba v nezemědělských oborech.

Vytvářely se i velké celky státních statků o výměře desítek tisíc hektarů. Některé z nich se stávaly agrokombináty s vlastními specializovanými závody služeb, laboratořemi, výpočetními středisky, soustředěnou investiční výstavbou na špičkové úrovni.

Zemědělství se v osmdesátých létech stalo výkladní skříní Československé socialistické republiky(a jedním z propagačních pilířů tehdejšího režimu) – saldo zahraničního agrárního obchodu bylo výrazně plusové. To všechno bylo možné díky vysokým státním podporám, cíleným dotacím na rozvoj zemědělské velkovýroby, dotacím spotřebitelských cen potravin i odlehčenou daňovou kvótou ve srovnání s jinými odvětvími národního hospodářství. Na 100 Kč nákupu v maloobchodě přispíval stát konečným spotřebitelům více než 40 Kč prostřednictvím zemědělských dotací. Většina JZD dosahovala příznivých ekonomických výsledků. Státní statky nikdy ekonomické úrovně družstev nedosáhly.

 

Zrušení dotací spotřebitelských cen


V období od roku 1990 byly ve dvou, rychle po sobě jdoucích krocích zrušeny dotace spotřebitelských cen potravin, na minimum se snížily dotace do zemědělství, byla zrušena pro zemědělství výhodná daňová kvóta. Byl liberalizován zahraniční obchod, takže až padesátiprocentní dotace při exportu byly nahrazeny nízkými celními sazbami při dovozu. Evropská unie, která s Českou republikou sousedila, měla až 2,5krát vyšší cla. Dělo se tak ve slepé víře, že neviditelná ruka trhu vše srovná.

Vydávaly se restituce, respektive se navracel se majetek původním majitelům, který byl po roce 1948 znárodněn. Nebyl však vrácen zestátněný majetek zemědělským družstvům obchodním, zásobovacím mlékařským, strojním a dalším. Ten byl privatizován stejně jako další průmyslové podniky a státní statky. Postupně se privatizovala i státní zemědělská půda.

U JZD probíhala takzvaná transformace. Majetek družstev se rozdělil na transformační podíly jednotlivých členů. Každý se pak mohl rozhodnout, zda bude individuálně hospodařit a majetek mu bude vydán nebo ze svého transformačního podílu část vloží do transformovaného družstva vlastníků jako členský podíl a zbytek mu družstvo vyplatí. Třetí možnost byla, že nebude členem nového družstva a získá celý transformační podíl k volnému použití.

Protože však ceny pro vypořádání transformačních podílů byly stanoveny v účetních hodnotách a reálné tržní ceny byly až desetinásobně nižší, nebyla řada družstev schopna se s restituenty vyrovnat. Docházelo k soudním sporům, které se vlečou dodnes. Mnoho kapitálu tak odplynulo vydáním již nezemědělcům mimo odvětví. Družstva jsou dosud dlouhodobě podkapitalizována a nově vzniklé subjekty měly v důsledku nevydání celých transformačních podílů těžké začátky.

Družstevní hospodaření se stává stále minoritnější. V současnosti existuje jen 569 družstev s výměrou 828 tisíc hektarů. To je 24 % celkové zemědělské půdy státu. Budování nevýrobních odbytových či zásobovacích organizací probíhá pomalu. Rychleji vstupuje do zemědělství průmyslový kapitál i zahraniční investoři.

 

Reprodukce odvětví


Téměř celé transformační období bylo zemědělství jako odvětví ztrátové a jeho rozměr měřený hrubou zemědělskou produkcí se neustále zmenšoval a zúžená reprodukce pokračuje i po vstupu do Evropské unie v roce 2004. Vyšší evropské dotace hradí ztrátu odvětví a část nákladů, takže se dosahuje minimálního zisku, který nestačí ani k prosté reprodukci. Navíc na otevřeném evropském trhu dostávají naši sousedé ve starých členských zemích zhruba dvojnásobné podpory, a to dále podlamuje konkurenceschopnost českého zemědělství.

 

Strukturální nerovnováha


Celá devadesátá a dvacátá léta jsou ve znamení ústupu od produkčního zemědělství k většímu důrazu na ochranu přírody a životního prostředí vůbec. To vede k výrazné strukturální nerovnováze v hospodářské soustavě českého zemědělství. Extenzifikační tendence dále zhoršují pozici odvětví zemědělství. Teprve v poslední době, po dvaceti letech se začínají hledat, a to již v kontextu omezení evropskou společnou zemědělskou politikou, cesty k zastavení umělého zmenšování rozměru českého zemědělství a zastavení extenzifikačních tendencí.

 

Do rámečku

Poznatky z historického vývoje.

  • Za prakticky stoleté období se vystřídalo několik rozvojových a několik útlumových období českého zemědělství.
  • Rozhodující pro prosperitu zemědělství je podnikatelské prostředí, které akceptuje zejména dlouhodobý výrobní cyklus zemědělské výroby, kapitálovou náročnost, její biologický charakter a další specifické rysy.
  • Z dosavadního vývoje vyplývá, že ani násilná kolektivizace ani překotná privatizace a transformace družstev sami o sobě nevedou k prosperitě odvětví.
  • Jestliže to politicko-společenské poměry dovolují, může se stát zemědělský kapitál rovnocenným kapitálem průmyslovému i finančnímu. Stalo se tak v druhé polovině meziválečného období ČR a částečně i v období socialistického hospodaření, zejména v osmdesátých létech.
  • Odčerpání kapitálu ze zemědělství vede k jeho zaostávání a nekonkurenceschopnosti. Stalo se tak v počátcích socializace v padesátých létech i při transformaci v létech devadesátých.
  • Při propadu zemědělské produkce trvá dlouho její obnovení na původní úroveň. Po druhé světové válce trval návrat na předválečnou úroveň v České republice 25 let.
  • Státní statky, tedy subjekty přímo řízené státem, nikdy nedosáhly ekonomické úrovně družstev pracujících ve volnějším režimu.

 

Ing. Jan Záhorka, poradce prezidenta
Agrární komora ČR