KIS Ústecký kraj
Projekt Krajského informačního střediska pro rozvoj zemědělství a venkova Ústeckého kraje vznikl za podpory Ministerstva zemědělství

Vážení analytici, vždyť vy máte pravdu

11/03/10

Ing. Jan Kocmánek, farmář Poděbrady
 

 

Už dlouho se dozvídáme, jak v odborných, tak v laických médiích o tom, jak se vlastně my, zemědělci máme. Pokud nejsme autoři přímo my, obyčejní farmáři či nějaká naše nevládní organizace, bývají většinou pisateli těchto zpráv nejrůznější „odborníci“.

 

A všichni tito analytici, statistici, srovnávači a jiní znalci nás, zemědělce z provozů, neustále přesvědčují, jak jsou ty všechny naše požadavky a protesty nesmyslné, jak se vlastně máme dobře, a vůbec už vlastně ani nevíme, co bysme samou roztažeností ještě dělali. Tak jsem se rozhodl vám všem uvedeným v předešlém odstavci vzkázat: Máte pravdu! Vždyť já jako farmář si ta vaše slova dokazuji každý den!

 

Hospodaříme na 250 hektarech orné půdy, chováme 200 kusů skotu se zaměřením na mléčnou užitkovost a držíme ještě asi 250 prasat. Jsme tedy co do velikosti v českých podmínkách asi takový průměrný podnik.

Do práce chodíme jako každý pořádný občan pětkrát týdně na osm hodin. Každý den začínáme v osm hodin ráno, v zimě až v devět hodin, když jsou protažené silnice. Většinou každý hned zapínáme počítač a projedeme, co je nového na netu. Po ranním hrnku čaje nebo kávy jdeme na věc. Tedy ale jenom, když je pěkné počasí. Na poli je celou zimu sníh, tak vlastně skoro žádnou práci nemáme. V létě je jí trochu víc, pokud tedy zrovna není moc mokro nebo moc sucho. To bohužel nemůžeme dělat nic, tak čekáme na nějakou tu dotaci.
Ve stájích chováme hospodářská zvířata. Taková ta velká, strakatá. Kopou a smrdí. Vlastně ani nevím, proč je máme. Už jsem si vzpomněl. Dávají mléko a maso. A my na nich vlastně profitujeme. Kráva je veliká a je šlechtěná na to, aby dojila mléko, čím víc, tím líp. A my máme spoustu techniky a strojů a těmi se o ně staráme. Strojem je nakrmíme, strojem je podojíme a vlastně se u toho vůbec nenadřeme. A málem bych zapomněl. Kravín nám postavila Evropská unie. Takže pohoda. Za mléko dostáváme šest korun za litr. Není to tolik, ale stačí to. Stačilo by i pět korun. V televizi to vysvětlovali šéfové mlékáren a supermarketů. A měli pravdu. Vždyť, kdyby se to nerentovalo, tak už to dávno nikdo nedělá, to dá rozum. Chvilku jsme také dostávali deset korun za každý litr. Chudáci spotřebitelé, platili za výrobky i o dvě koruny víc než teď. Ale už to neviditelná ruka trhu srovnala a je to zase v pořádku. A my zemědělci fakt nevěděli, co s těmi penězi, už jsme plánovali koupit nějaké pozemky v Nizozemsku nebo v Dánsku. Žijeme ve společné Evropě, je dobře že můžeme obchodovat s okolními zeměmi. Jsem hrdý na to, že vyvážíme tolik potravin na Západ. Kdyby nebylo naší nadprodukce, měli by v Německu a ve Francii hlad.

Taky chováme prasata. Chrochtají. Asi blahem. K těm se nemusí skoro vůbec chodit, rostou sama, žerou granule. Když vyrostou, jsme na ně zlí. Naženeme je na kamion a odvezeme na jatka. Pětadvacet korun za kilogram sice není nic závratného, ale když to za ty samé peníze dokážou Dánové, tak my také.

Nejvíc se těšíme na konec roku. Nejenže přijdou peníze z Bruselu, také naše hodné ministerstvo zemědělství přispěje. Dobře spolupracuje, pořád zjednodušuje administrativu, možná už do pěti let nebudeme muset vést vůbec žádnou. A když ministerský předseda krátí rozpočet, zemědělci se bát nemusí. Stačí si udělat výlet do Prahy na nákupy, trochu si zademonstrovat a hned jsou zase všechny dotace doma. Ale nejhorší je, že se vlastně my, zemědělci, nestydíme parazitovat na všech obyvatelích naší republiky. Miliony lidí, v podstatě skoro každý vlastní alespoň nějakou 1/18 nebo 1/24 z pozemku, který podědil po svých prapředcích a teď mu na nich hospodaří a na jeho úkor se obohacuje nějaký zlotřilý zemědělec. A za dvacet let tomu nikdo neudělal přítrž. Prostě farmařit v České republice – to je výhra. Vždyť by to chtěl také každý dělat!

Denně musíme odrážet úplné nájezdy uchazečů o práci, přitom každý si s sebou už nese holinky, vlastní vidle a mává papíry potvrzujícími plnou kvalifikaci. Jenže my, my jsme takoví lotři, že je odmítáme a bereme radši pracovníky z východu. Je to přeci mnohem levnější a my tím ještě víc a víc bohatneme. Do zemědělství se také hrnou úplné davy mládeže. Každé dítě má nad postelí plakát s nejnovějším modelem dojicího zařízení. A když ne toho, tak tam má prasnici. Nejnovějšího liniového hybrida. Však se také zemědělské školy a učiliště těší obrovskému zájmu uchazečů o studium, gymnázia blednou závistí. Vůbec se nedivím, na platové stupnici už je před námi jen guvernér České národní banky.

Další, co nás těší, farmářů v naší společné Evropě je víc a víc. Máme nadvýrobu potravin, dokonce ty suroviny cpeme i do bioplynových stanic a kotlů na pálení obilí za účelem výroby energie. A zbytek světa může závidět, jak to děláme v Evropě dobře! A naše republika není výjimkou! Sice představujeme jen dvě procenta zemědělské výroby Evropské unie, ale jaká dvě procenta! Sedíme na úplném vrcholku té pyramidy a bez nás v Bruselu nemůžou ani pohnout prstem. Prostě farmařit v naší republice, to je paráda. Nikdy bych neměnil. Vlastně se sám divím, pánové analytici, odborníci a podobní rozumbradové, proč v tom českém zemědělství pracuje už jen 120 tisíc lidí (2 % práceschopného obyvatelstva)a proč, než jen radit, nebohatnete s námi?

(Poznámka autora – farmáře: Dovoluji si upozornit, že v předešlém dlouhém odstavci je uvedena jedna krátká, pravdivá a pro laiky možná nepochopitelná věta, téměř na konci: „Nikdy bych neměnil“.)

Ing. Jan Kocmánek
farmář Poděbrady