Normální ale není, když se nedá nalézt komodita, která by byla schopna zastavit propad zemědělství jako celku. Je pravda, že některé ceny se dostaly na rozumnou úroveň a třeba řepka se v současné době zdá jako zisková. Co je to ale platné. Na všechnu výměru se dát nedá a zvýšení její výroby může přinést opětovné zhrocení i její ceny.

A zdá se, že cesta ze začarovaného kruhu, kdy špatná situace se z jedné skupiny snadno přenese do druhé, neexistuje. Od zemědělců nelze čekat, že při svém množství a různých zájmech nějaké řešení najde. A ministerstvo? To se proměnilo ve sbor dobrovolných hasičů (tím nechci urazit dobrovolné hasiče) a hasí problémy. Někdy úspěšně, někdy neúspěšně, ale prakticky vždy řešením jednoho problému vytvoří další. Nejen mně připadá celá budova jako podnik věnující se více svým problémům a zemědělce považující za obtížný hmyz, který po nich neustále cosi požaduje. Dokonce už i řešení problémů se přesouvá na jiné s odkazem, že ministerstvo tu není od toho, aby někomu pomáhalo, ale aby vytvářelo mantinely. Kdyby alespoň ty mantinely vytvářelo. Odkaz na danost zemědělské politiky mi přijde dost ubohý, když zpravidla po několika letech všichni zjistí, že některý problém se dal řešit, ale naši zástupci prosazení řešení předem vzdali.

Základem by mohlo být vytvoření koncepce, kam se má naše zemědělství dále ubírat. Nemyslím tím již vytvořené koncepce rozvoje zemědělství s množstvím blábolů o zvyšování konkurenceschopnosti, modernizaci, diverzifikaci a podobných frází. Je to sice hezké, že se podporují změny, ale nikdo neví proč a jak. Když to přeženu, klidně se může postavit tisíc bioplynek, které nebudou mít dostatek suroviny ani odbytu pro vzniklý plyn či elektřinu. Stejně tak může vzniknout silo v každém podniku, kde se uskladní dvojnásobek loňské úrody. Hlavně že se odfajfkuje splněný úkol a vykáže činnost. K tomu by ale stačila jediná komise o devíti lidech a ne několik budov napěchovaných úředníky. Zcela chybí koncepce, kam by se mělo zemědělství ubírat. Zda a kolik chceme pěstovat plodin, zda a kolik chceme chovat zvířat, zda a kolik chceme pěstovat energetických plodin. Od toho by se dalo začít. A podle záměrů i rozdělit dotace. Podpora vztažená na hektar je nejméně spravedlivá a naivní. Jestli si tvůrci mysleli, že podporování polí sníží ceny pro chovatele, tak se notně spletli. A každoroční čekání na možnou podporu dobytčích jednotek je minimálně nedůstojné. Ale to by na ministerstvu museli pracovat zemědělci a ne mediální hvězdy, které o zemědělství vědí jen to, že je to jedno ze slov v názvu jejich úřadu.

Vladimír PÍCHA

Úvodník posledního čísla časopisu Zemědělský týdeník. Zveřejňujeme se svolením vydavatele