Někdy se jednalo i o zdánlivou hloupost, ale na vše bylo ve skladu lékárny pamatováno, někdy místo chemikálií pomohlo i lněné semínko, pytle s ním byly vždy po ruce.

Josef Mastný, jak se bělovlasý muž s hůlkou jmenoval, je soukromý zemědělec z Vysočiny, dodnes přes svých pár křížků, co nosí na svých bedrech, čile s rodinou syna hospodaří. Když uslyšel od soukromníků z agrární komory o demonstraci, nelenil a vypravil se do Prahy. Před cestou si ještě pečlivě na dopisní papír připravil řeč, kdyby byla vhodná chvíle, aby i on promluvil. „Když zemědělci odskočí od své práce a přijdou sem, do Prahy, aby projevili svůj nesouhlas s něčím, co je trápí, nestává se to tak často,“ začínal své řádky na žlutém listu papíru sedlák Mastný. „Ano, teď jsme tady, a to proto, že byly vyčerpány všechny naše možnosti při různých jednáních. Nikdo nás nebere vážně. Není se co divit, vždyť dnes je zemědělců již tak málo a jsou tolik roztroušení. Současné naše zemědělství pracuje za stále se zhoršujících podmínek, finančních a byrokratických, toto jsou okolnosti, které zužují prostor našemu zemědělství. To je holá skutečnost. Někdo může říci, tak co chybí, dovezeme,“ mluvil k přítomným stovkám zemědělců jeden z nich. „Vše dovážet? Už dnes vidíme jak je přetížená silniční doprava a jak nás sužuje. Začněme proto konat jinak. Jak? Zemědělci to vědí a svůj námět předkládají společnosti. Kupujte české potraviny. Naši zemědělci ať velcí či malí dokáží vyrábět kvalitně. Nesmí nám ale stále někdo házet klacky pod nohy,“ povzdechl si muž s nejfrekventovanějším českým jménem Josef. Zřejmě rodiče národovci, vštěpovali synovi lásku k slavné české historii, protože i on na uvedeném shromáždění připomněl přítomným zemědělcům, kam až sahají jejich kořeny. „Jane Cimburo, buď i dnes patronem naším, nás zemědělců,“ obracel se k historii sedlák Mastný, aby vzápětí vyslovil přání k dnešku. Jak předeslal, báseň, jež složil zjara roku 1990, kdy svobodně vydechl, je platná i dnes. A verše burcují z letargie a panelákového stylu žití.“ Vyjdi člověče ze dveří činžáků a dívej se srdcem i očima, vyjdi a dýchej, ať poznáš, jak voní otava či zrno, když dozrává. Vyjdi, ať nezmeškáš.“

Nestihla jsem si říci o ten žlutý list s úhledně sepsanými řádky, ale zemědělci se mezi sebou znají. Nebylo ani třeba dlouhého pátrání, a tak jsem se najednou dostala do míst svého dětství, na Vysočinu, nedaleko od mého rodiště, do Svatoslavi k jednomu z tamních sedláků, co žili odjakživa bez předsudků v bázni Boží a v jednotě s přírodou. Nikdy nepoužívali žádná klišé řečníků, nepotřebovali to. A tak i Josef  Mastný přijel na demonstraci do Prahy, aby řekl, co si myslí nejen svým kolegům, ale především lidem z úřadů, kteří se ke škodě budoucnosti venkovu vzdalují.