Informace o kampani proti Agrární komoře

Nedávno byl prezident Agrární komory Jan Veleba požádán redaktorem Hospodářských novin, aby napsal článek na téma, zda je potřebný určitý podíl českých potravin v síti obchodních řetězců. Této žádosti vyhověl a 29.7.2005 jeho článek v HN vyšel. Poté následovala série článků, které obviňují Agrární komoru z kampaně proti zásadám volného obchodu. Nyní běží různé články v internetových médiích, které podsouvají Agrární komoře snahy o návrat k direktivnímu hospodářství apod.

Abyste si mohli udělat objektivní úsudek, zasíláme originál textu článku, který byl nepatrně redakčně upraven a zkrácen.

                                                                                                BC Tomáš Petana

                                                                                                    Úřad AK ČR

Nejde jen o cenu, ale i kvalitu jídla

Na trhu potravin je u nás situace, která pravděpodobně nemá v okolních zemích srovnání. Plných 73 procent maloobchodního trhu potravin totiž ovládají obchodní řetězce, které jsou v majetku zahraničních obchodních společností. To samo o sobě vytváří situaci, která se podle mne vyznačuje určitým potlačením přirozených tržních principů ve prospěch jednostranné dominance těchto obchodních uskupení vůči atomizovaným dodavatelům zboží. Projevem této dominance je především tlak na nízkou nákupní cenu potravin od dodavatelů, potravinářského průmyslu a vybírání různých provizí, které jsou zdrojem na jejich další činnost. Přitom nízká nákupní cena zboží, tedy potravin, je naprosto rozhodující kritérium, které potlačuje kvalitu. Ta v mnoha případech není brána vůbec v potaz. Pokud se týká provizí, které dodavatelé do řetězců zkrátka musí v různých položkách dávat, jinak zde své zboží neprodají, odhaduji jejich celkovou sumu v případě našich potravinářských firem v řádu 20 až 30 mld. Kč ročně. Je to 10 a více procent z hodnoty obchodovaných potravin. Čili jde o zaběhlý mechanismus, který dovoluje dál snížit cenu pro spotřebitele a být konkurenceschopný. Vedle toho mateřské zahraniční firmy, které řetězce vlastní, začaly dotovat cenovou válu těchto subjektů v České republice. Například TESCO, které vyhlásilo v loňském roce program 100 nejlevnějších výrobků. To všechno jsou skutečnosti, které velmi znevýhodňují české výrobce potravin a jsem přesvědčen o tom, že nastal čas určité regulace. Sáhneme-li do historie, již ve středověku existovaly cechy, jejichž úkolem bylo nejen hlídat etiku profese, ale i objem poskytovaných služeb. Pokud například město potřebovalo 3 krejčí a cech povolil stejný počet, pak měli oni krejčí vystaráno. Proto povolil 4 a byla konkurence. Zdravá konkurence, protože se nikdy nestalo, že by povolil 10. Proč to tak bylo? Zkrátka proto, že už tenkrát dovedli pochopit, že by soutěž byla nekalá. Oněch 73 procent pokrytí maloobchodní sítě potravin obchodními řetězci totiž není konečné číslo. Nastává další vlna jejich expanze a začínají stavět svoje prodejny v sídlech do 5000 obyvatel.

Jsem tedy názoru, že nechceme-li se dočkat, že objem českých potravin bude postupně z maloobchodní sítě mizet, pak musíme sáhnout k nějakému opatření. Nejde jenom o onen vlastní objem. Jde o všechny souvislosti důležité pro spotřebitele. Například o podrobné informace. Chce-li si třeba koupit Gothajský salám, který znamenal dříve určitý velmi dobrý standard, který jsme vnímali velmi dobrou chutí, pak nemůže být na pultech řetězců gothajský salám s malým g. Ono malé g znamená, že zákazník vnímá název výrobku, na který byl zvyklý, ale tento výrobek má zcela jinou hodnotu a je vyroben podle jiné technologie, z jiných surovin. Tak, aby byl co nejlevnější. Bude-li tento salám z Česka, pak si pečlivý zákazník celkem snadno dohledá, chcete-li dopátrá, jeho původ a kvalitu. Tak bych mohl pokračovat. Obecně řečeno jde o to čelit trendu anonymity a průměrnosti. Žijeme v jedenadvacátém století a měli bychom jako spotřebitelé přesně vědět co jíme, protože strava má zásadní význam pro naše zdraví a délku života. Je znepokojující, že v některých nemocech, které mají přímý vztah ke kvalitě potravin a k jejich skladbě, jsme na světové špičce počtu úmrtí. Například je to rakovina tlustého střeva. Když tedy v chladícím boxu marketu vidím uzenářský výrobek, jehož původ je skryt pod obecnou značkou, který je nabit potravinářskou chemií a v jehož konzistenci po nakrojení na první pohled chybí přiměřený podíl masa, který je nahrazen různými separáty, moukou, sójou apod., pak mne jímá hrůza. Upozorňuji, že nejde o marginální, ale zcela zásadní problém.

Toto všechno jsou fakta, která mne znepokojují a je čas přistoupit k řešení. Tím prvním je podle mne udržet na trhu určitý podíl domácích potravin, respektive potravin vyrobených na území České republiky. První důvod proč by to tak mělo být jsem popsal. Druhý důvod, který je neméně důležitý pro všechny z nás se váže na české zemědělství a udržení pěkné a kulturní krajiny. Řeknu to lapidárně – za každým litrem mléka, každou kostkou másla, každým kilem masa je třeba vidět kousek obdělané půdy a posečené louky. Čili určitá jistota, respektive společenská objednávka výroby českých potravin má přímý vliv na domácí zemědělství a veškeré jeho funkce. Takže říkám za Agrární komoru České republiky, že jsme jednoznačně pro to, aby v marketech byl určitý podíl potravin domácí provenience. Otázka je, jak velký by tento podíl měl být? Samozřejmě, že bych si přál co největší. Ale tuto hranici je třeba dobře zvážit, protože jsem si vědom, že nelze administrativními opatřeními brzdit volný obchod, což je jeden z pilířů fungování Evropské unie. Myslím si ovšem, že ona hranice by měla přesáhnout zcela určitě 50 procent, jinak by to nemělo smysl. Konečnou výši je třeba zvážit podle příkladu zemí, které toto opatření mají zavedené.  

                                                                                         Ing. Jan Veleba